Admirál Jones - černý s tyrkysovými poutky a obšitím

Můžeme doručit do:
4.11.2020
Skladem
Kód: 266
Značka: KM-Design
1 980 Kč
Kategorie: Ihned k odběru
Záruka: doživotní
Barva kůže: černá
Barva poutek: tyrkysová
Barva obšití: tyrkysové
Materiál: hovězí kůže
Obšití: ano
Materiál spony: nerez
Šířka opasku: 35mm - vhodné k obleku i do volnočasových kalhot

Kožený opasek Admirál Jones

 

Kvalitní kožený opasek z hovězí kůže o šířce 35 mm je ideálním kompromisem mezi volnočasovým oblečením a oblekovými kalhotami. Elegantní nerezová spona je jak zajímavým doplňkem k saku, tak ale i pohodlným a odolným společníkem při cestování.

  • Černý s tyrkysovými poutky a tyrkysovým obšitím
  • možnost monogramu
  • možno zkrátit
  • obvod pasu: 85-91 cm
  • šířka 35 mm
  • opasek vhodný k saku i džínám
  • elegantní nerezová spona
  • vyrobeno ručně v České republice
  • na tento výrobek je doživotní záruka a servis

Příběh jména Jones

Původním jménem John Paul se narodil v červenci 1747 ve Skotském Arbiglandu. Byl synem zámeckého zahradníka Paula, který mu po dostudování venkovské školy, kterou dovršil v deseti letech, našel práci pasáka ovcí. Na pastvinách měl John dostatek času a tak celé dny četl knihy. Kariéra bačovství ho brzy přestala bavit, tak si začal hledat něco lepšího. Ve třinácti letech se rozhodl najít svého bratra Williama, který odjel dělat kariéru do Ameriky. Utekl z domova a naverboval jako plavčík na loď v severoanlickém
přístavu Whitehaven.

Když dorazil do Virginie, ve městě Fredericksburg našel svého staršího bratra. Nebylo to nic těžkého, protože William Paul patřil mezi nejbohatší plantážníky v dalekém okolí. Mladšího sourozence přijal s otevřenou náručí a nabídl mu spolupráci v hospodářství. Jenže ani na život zbohatlíka opečovávaného černými otroky John nebyl zvědavý. Už si stihl zamilovat moře, bratrovi poděkoval a rozhodl se pro kariéru námořníka anglického obchodního loďstva. V jednadvaceti se už pyšnil hodností prvního důstojníka na otrokářské lodi, a když jeho kapitán zemřel na žlutou zimnici, převzal velení. Osvědčil se a skotští majitelé mu svěřili větší loď jménem Two Friends.

Obchod s otroky byl jistě opovrženíhodný, nicméně hodně výnosný. V roce 1771 se ale slibně se rozvíjející kariéra počestného obchodníka s černým masem kapánek zadrhla. Jones za jakýsi banální prohřešek seřezal tesaře Maxwella, ten si hrubé zacházení nenechal líbit a začal se ohánět zákony. Měl svým způsobem pravdu, protože profese lodního tesaře se počítala mezi privilegovaná námořnická řemesla a fyzický trest se rovnal takřka napadení důstojníka. Jenže John Paul se v zákonech vyznal o něco lépe, označil Maxwellovo jednání za akt vzpoury a vynesl nekompromisní rozsudek smrti oběšením. Když ho přešel vztek a pochopil, že asi jednal unáhleně, trest „zmírnil“ na řádnou kupu ran devítiocasou kočkou. Tesař později zemřel v nemocnici, nicméně bylo uznáno, že zemřel na něco jiného, než na bičování, pravděpodobně na žlutou zimnici. Z první šlamastyky tedy Jones vyšel ještě se ctí, jenže ne nadlouho. Už v roce 1772 Paulovo brutální jednání s posádkou šalupy Betsy dovedlo námořníky ke vzpouře, kterou kapitán vyřešil zastřelením námořníka Blacktona pistolí. Tentokrát Paul na vyšetřování nečekal a prostě utekl. Po nějakém čase se objevil na plantážích bratra Williama, který krátce předtím bez dědiců zemřel. John převzal nečekaně zděděný majetek a pro jistotu si ke jménu přidal příjmení Jones. Asi to ke konspiraci stačilo, protože místní vyšetřovací aparát se o prohřešek bohatého plantážníka absolutně nezajímal.

Když v dubnu 1775 bitvou o Lexington fakticky vypukla válka za nezávislost, Jones prodal usedlost, odcestoval do Filadelfie a hlásil se ke vznikajícímu Kontinentálnímu námořnictvu. S protekcí několika členů Kongresu dostal hodnost poručíka a 7. prosince byl jmenován zástupcem kapitána čtyřiadvacetidělové fregaty Alfred. Jenže Kontinentální námořnictvo teprve vznikalo a rozhodně se nemohlo rovnat britské Královské flotile. Americké námořní síly zpočátku tvořily jen vyzbrojené nákladní lodě dost přehnaně překlasifikované na tři fregaty a jednu šalupu. Na druhou stranu se Američanům nedá upřít vynalézavost a snaha. Přestavby řídil věhlasný lodní stavitel Joshua Humphreys a z nevinných nákladních lodí vytvořil plavidla, která za jistých okolností mohla být nebezpečná. Britové sami o sobě také zas tak nebezpeční nebyli. Sice věděli, že nejúčinnějším způsobem, jak vznikající americké námořnictvo pacifikovat, je prostá blokáda přístavů. Avšak i když přístavních měst měli Američané pod kontrolou jen několik, Britové je stejně zcela uhlídat nedokázali. Mohly za to zájmy impéria po celém světě, kde Královské námořnictvo muselo držet početné síly, aby staří rivalové Francouzi, Španělé nebo Holanďané náhodou nedostali roupy.

K Jonesovu zoufalství Alfred do bojových akcí nevyplouval a nakonec byl nespokojenec štěstím bez sebe, když dostal samostatné velení šalupy Providence. Byla to sice nevelká loď, ale s dobrou posádkou a Jones ji ochotně vyměnil nejasný slib možného velení některé z rozestavěných fregat. Zaútočil na oblast kolem Canso v kanadském Novém Skotsku, zajal patnáct anglických plavidel a do Bostonu se vrátil s velkou kořistí. Za odměnu dostal velení „své“ staré fregaty Alfred, úkol vrátit se do Nového Skotska a osvobodit tři stovky amerických vězňů. Původní úmysl se sice kvůli zamrzlému moři nezdařil, nicméně přepad nákladní lodi se zimním oblečením pro britské vojáky provedl Jones na jedničku. Ačkoli byl v té době už kapitánem a dvěma ukázkovými akcemi získal pověst bojovníka, první polovinu roku 1777 strávil hašteřením s vrchním velitelem, komodorem Esekem Hopkinsem, který se jej pro jistotu elegantně zbavil. Jones nastoupil na můstek šalupy Ranger, s níž odplul do Evropy převzít v Holandsku stavěnou fregatu Indien.

Jenže z obchodu sešlo. Britové vyvinuli nemalé úsilí, aby Holanďané Indien Američanům neprodali a Jones uvízl ve Francii bez jakýchkoli rozkazů. To jeho dobrodružné povaze koneckonců vyhovovalo a nedalo mu moc práce přesvědčit posádku k podpálení přístavu Whitehaven - tedy k nájezdu na město, kde zahájil námořní kariéru a tudíž jej měl dobře znát. Nápad byl určitě hodný velkého piráta, avšak plán jako takový Jones do úplného konce nedotáhl. Útoku na Whitehaven se zúčastnil člun s patnácti muži a jen vylodění dalo nečekaně dost práce, protože Jones nevzal v úvahu fakt, že na moři zrovna panuje odliv. Když komando konečně doveslovalo na břeh a zapálilo několik lodí, část námořníků odešla oslavit úspěch do veřejného domu. Zbytek jednotky sice podpálil několik domů, ale pak se stalo něco, s čím Jones vůbec nepočítal – obyvatelé začali hasit! K požárům se jako obvykle hrnuly stovky osob s požárním náčiním včetně seker a bidel s železnými háky na strhávání hořících trámů. Takové nástroje se pochopitelně daly použít i jako účinné zbraně proti žhářům, takže Američané se z hořícího Whitehavenu radši vypařili. 

Jones se částečným neúspěchem nenechal odradit a Ranger nabral kurs k ostrovu St. Mary, kde měl letní sídlo bývalý chlebodárce jeho otce – ctihodný Hamilton Douglas, čtvrtý hrabě ze Selkirku. Američané jej chtěli zajmout a vyměnit za vězněné americké námořníky, kterým coby „vlastizrádcům“ hrozila šibenice. Jenže byl teprve konec dubna a hrabě na letní byt zatím nedorazil. Přítomna však byla hraběnka Helena s dětmi. Osoby opačného pohlaví Jonesovým záměrům ovšem vůbec nevyhovovaly a dámě ubližovat nehodlal, nicméně posádka chtěla zámeček aspoň pořádně vyplenit. Hraběnka překvapivě nehodlala likvidaci rodinného majetku nečinně přihlížet a kapitánovi čile vyhubovala: „Pane Paule nebo Jonesi – nebo jak vám tam u vás říkají – vy nejste džentlmen, ale napůl vlk a napůl džentlmen!“ Jones se zarazil a na nečekaný slovní výpad poněkud nelogicky reagoval výzvou na souboj. Pak si ale uvědomil nesmyslnost svého konání, zdvořile se dámě omluvil a rabování zakázal. Svým mužům dovolil odnést jen stříbrnou desku s rodinným erbem – a po válce ji hraběti šlechetně vrátil.

Z ostrova St. Mary se Ranger vydal přes Irské moře k přístavu Carrickferguse, kde podle Jonesových informací kotvila dvacetidělová briga Drake. Její kapitán George Burdon zrovna dostal rozkaz připravit loď k boji a dopadnout právě „piráta“ Jonese. Jenže i když o tom ještě nikdo nevěděl, všechny trumfy držel ve svých rukou Jones. Drake teprve před několika dny doplnila posádku nezkušenými rybáři a suchozemci, ve skladech nesla jen málo střeliva a kapitán navíc churavěl. Boj se odehrál 24. dubna 1778 v kanálu Lough u Belfastu a měl poměrně jednoznačný průběh. První salvu vypálil Ranger a Drake na ni nedokázal odpovědět, protože jeho čtyřliberní děla nebyla zajištěná proti zpětnému rázu! Na druhé straně ale i Jones řešil problém. Jak brzy zjistil, jeho šestiliberky byly na proražení lodních boků příliš slabé, takže dělostřelcům nařídil nabíjet šrapnelovou munici a zaměřit se na plachty, lanoví a vyhubení nepřátelské posádky. Navzdory faktu, že Ranger nezískal žádnou materiální kořist, morální dopad akce byl obrovský. John Paul Jones vybojoval první vítěznou bitvu amerického námořnictva a především stále poněkud váhajícím spojeneckým Francouzům ukázal, že Američané Brity na moři umí porazit. Na druhou stranu v Anglii vypukla hysterie ne nepodobná panice a Jones byl prohlášen za odpadlíka a piráta.

Bojové jméno lodi znělo Bonhomme Richard podle francouzské verze almanachu, který před revolucí vydával Benjamin Franklin. V zásadě se jednalo o bytelnou a bohužel též poněkud těžkopádnou obchodní loď o výtlaku asi 1 000 tun. Nesla celkem 42 děl včetně šesti těžkých osmnáctiliberek, takže teoreticky se palebnou silou vyrovnala těžké fregatě. Ve skutečnosti to ale moc dobré plavidlo nebylo. Dolní paluba seděla tak nízko nad hladinou, že se na ní nedaly proříznout střílny, vyšší paluby mohly nést jen lehčí děla a Jonesův nápad s instalací osmnáctiliberek podstatně zhoršil stabilitu.
Palebná síla Bonhomme Richarda se tedy fakticky rovnala běžné fregatě, která ale bývala rychlejší a obratnější. Přesto Jones soudil, že se svou lodí může dělat velké věci - jenže z první plavby se Bonhomme Richard musel vrátit, protože se srazil s fregatou Alliance a obě plavidla se poškodila. Příští plavba už však Jonese zapsala do historie jako jednoho z nejšílenějších námořních velitelů. Bonhomme Richard vyplul 17. srpna 1779 z Lorientu v čele hodně různorodé flotily, kterou tvořil ještě jeho bývalý Ranger, fregata Alliance, korveta Pallas, kutr Vengeance a dvě menší plavidla francouzských soukromníků. Koneckonců i posádky amerických lodí částečně tvořili Francouzi, byť na stožárech všech lodí vlály americké stars and stripes. Cílem výpravy byly další přepady v okolí Britských ostrovů, jenže velitelé se mezi sebou zase hádali. Hodně zlobil hlavně francouzský kapitán Pierre Landais z Alliance, který odmítal Jonese přijmout jako velícího admirála. Kutr Vengeance ke všemu nepřežil bouři a Alliance se oddělila a snažila se lovit na vlastní pěst. Přesto Američané s Francouzi zajali šestnáct anglických lodí a Alliance se pokorně vrátila k jádru flotily. Právě včas, protože při západu slunce 23. září 1779 začala bitva u mysu Flamborough Head.

Boj začal tím, že Jones s donebevolající drzostí napadl britský konvoj čtyřiačtyřiceti lodí chráněný dvěma zbrusu novými fregatami – Serapis (44 děl) a Countess of Scarborough (22 děl). Ani jedna strana se nezdržovala tehdy běžnou strategií složitých manévrů hledajících výhodu návětrné strany, útoku na slabě hájenou záď protivníka a finální plné boční salvy, při nichž rozžhavené dělové koule prolétávaly skrz celou lodí a zabíjely vše živé. Taktiku v podstatě určily plavební schopnosti obou lodí, přičemž obratnější Serapis asi půl hodiny obeplouvala Bonhomme Richarda a bušila do něj všemi děly. Přitom kouř zahalil bojiště tak, že žádná další loď neměla odvahu zasáhnout v obavě, aby neostřelovala vlastní. 

Když bojiště osvětlil aspoň měsíc, americké Pallas a Alliance zahájily boj s Countess of Scarborough. Vzájemné ostřelování k velkým škodám nevedlo, a tak se rychlá anglická fregata z boje odpoutala, aby se vydala za vzdalujícím se a v té době nijak nechráněným konvojem. Američané se ne zrovna úspěšně pokusili protivníka pronásledovat, zatímco Serapis s Bonhomme Richardem dál bojovaly svou soukromou bitvu. Jones v té době už dávno věděl, že obratného protivníka asi svými kanóny nerozstřílí, a proto se jej rozhodl zahákovat a palubu dobýt abordáží a bojem muže proti muži. Po nějaké době se Američanům opravdu podařilo nepřítele ke své lodi připoutat, leč Angličané zuřivý americký útok odrazili. A tak svázaní nepřátelé bojovali, jak se dalo.

Legenda tvrdí, že soupeři byli tak blízko, až dělostřelci obou stran museli při nabíjení strkat nabijáky do nepřátelských střílen. Britské těžší kanóny měly každopádně stále navrch a provrtaly trup Bonhomme Richarda bezpočtem děr. Naopak Američané zběhlí ve střelbě z pušek, pilně měnili horní palubu Serapisu v jatka. V jednu chvíli zase několik amerických střelců přeběhlo po ráhnech nad nepřítele a než se je Angličanům podařilo sestřelit či zahnat, vrhli na palubu ruční granáty a založili požár.

Mezitím se vrátila Alliance a než se zase vzdálila, počastovala „přátelskými“ salvami záď Bonhomme Richarda. Jak příšerná řež pokračovala, vznikaly situace, za které by se nestyděl ani zkušený scénárista béčkových pirátských filmů. Kapitán Serapisu Richard Pearson si například všiml, že protivníkova loď se noří do vln stále hlouběji a zvolal: „Vzdáváte se?“

„Ještě jsem nezačal bojovat“, údajně odsekl Jones. V příštím okamžiku se ale v podpalubí osvobodili zajatí angličtí námořníci, jeden z nich prolezl střílnou na Serapis a kapitána informoval, v jak zoufalém stavu se Bonhomme Richard nachází.  

Dále jeden z amerických důstojníků pod dojmem krvavé bitvy patrně přišel dočasně o rozum a na protivníka ze záhadných příčin volal: „Pardon! Pardon!“ Kapitán Pearson si nečekanou omluvu vyložil jako kýženou kapitulaci a zopakoval dotaz, zda se Američané opravdu vzdávají.

„Ano! Ano!“ odpověděl zmatený Američan. Pearson pro jistotu dotaz ještě jednou zopakoval a neméně zmatený Jones mu odpověděl: „Zajisté, pane.“ Okamžitě si ale uvědomil, na co vlastně reagoval a zařval: „Na to se přece ptám já vás!“ 

Krizi v komunikaci zažehnal jeden z lépe orientovaných Američanů, s šavlí v ruce nahnal dočasně svobodné anglické zajatce k pumpám a obnovil v podpalubí pořádek. Jenže Bonhomme Richard šel opravdu ke dnu a Jones to dobře věděl. Jedinou šancí na záchranu a vítězství zůstala úspěšná abordáž a zajetí protivníkovy lodi. Ačkoli se bojovalo už čtyři hodiny a Bonhomme Richard přišel už asi o polovinu z 375 mužů posádky, zoufale bojujícím Američanům se přece jen podařilo Serapis dobýt a kapitán Pearson se vzdal. Vojenským vítězstvím ovšem boj o život ani zdaleka nekončil. Na Serapisu stále zuřily požáry, s nimiž vítězní, avšak hodně unavení Američané bojovali až do rána. Krátce poté poté se opuštěný Bonhomme Richard konečně převalil na bok a klesl do hlubin. Jones chtěl poškozenou Serapis opravit v některém holandském přístavu, jenže Holanďané - v obavě z anglické odvety - mu to nedovolili. Teprve 3. října Serapis přistál u ostrova Texel, námořníci dali loď do pořádku a 17. února 1780 se slavně vrátili do Lorientu. 

Jones odcestoval do Paříže, kde zjistil, že jej Francouzi považují za velkého hrdinu. Přestože u Flamborough Head o svou loď přišel, francouzská vláda se právě na základě jeho vítězství rozhodla o větší angažovanosti v podpoře Spojeným státům. Sám Jones si ale slávy zas tak moc moc neužil. Posbíral vysoké řády, shlédl operu z královské lóže, užil si románek s hraběnkou Constance de Lavendal a potom se na palubě šalupy Ariel vrátil domů, aby převzal další sadu medailí a velení rozestavěné 74 dělové řadové lodi America. Jenže válka skončila dřív než se America dostala do služby a z národního hrdiny se ze dne na den stal nezaměstnaný. Kongres totiž po válce nemínil vlastnit válečnou flotilu, část lodí prodal a část – včetně Americy – věnoval Francouzům. Čas ukázal, že Kongres přijal špatné rozhodnutí. Bezbranné americké obchodní lodě zůstaly napospas pirátům a teprve v roce 1794 vznikl útvar, kterému se dnes říká US Navy. Nová formace se samozřejmě hlásila k tradicím Kontinentálního námořnictva a Johna Paula Jonese dodnes považuje za zakladatele svých tradic.

Jones ovšem už u vzniku US Navy nebyl. Bezprostředně po válce za nezávislost odcestoval do Francie a pokusil se vstoupit do loďstva Ludvíka XVI. To se mu nepodařilo, a tak v roce 1787 přijal osobní nabídku ruské carevny Kateřiny II. a obdržel funkci kontradmirála Černomořské flotily. Sama carevna se nestyděla dát najevo nadšení, že právě slavný Jones vstoupil do jejích služeb a dokonce se nechala slyšet, že dojde až do Istanbulu. Jones se s imperátorkou setkal v Carském Selu u Petrohradu a udělal na ni tak dobrý dojem, že ignorovala „protijonesovskou“ protestní petici anglických důstojníků sloužících v ruském námořnictvu. A Jones se snažil chlebodárkyni nezklamat. Už 19. května 1787 admirál „Pavel Ivanovič Džoněs“ dorazil do Chersonu na jižní Ukrajině. Coby velitel loďstva pětadvaceti veslových (!) galér a dalších menších plavidel v bitvách u Fidonisi a u Fokšany porazil flotilu velkoadmirála Gazi Hasana Paši a vyhnal Turky z ústí Dněpru. Jenže i tahle věc měla jako obvykle jeden háček. Ačkoli všude jinde už válečným veslicím dávno odzvonilo, pro specifické podmínky takřka říčního boje byly archaické, leč rychle manévrující galéry ideálními plavidly. Kvůli překážejícím veslům sice nenesly početnou výzbroj, ale Jones získal palebnou převahu vyzbrojením všech lodí, které měl – byť unesly třeba jen jedno dělo.

Ruské lodě na Dněpru formálně podléhaly velení prince Karla Heinricha von Nassau-Siegen, který všechny své mořeplavecké zkušenosti získal jen jednou cestou na Tahiti a v námořní bitvě nikdy nebyl. Jones princovy amatérské rozkazy prostě ignoroval a nejspíš si vůči nadřízenému neodpustil několik drzostí. Ponížený a rozzuřený velitel si impertinence nechtěl nechat líbit a reagoval hodně nepěknou hrou. Pomlouval a intrikoval tak dlouho, až dosáhl svého. Vrchní velitel ruské flotily kníže Grigorij Potěmkin Jonese odvolal do Petrohradu pod záminkou, že převezme velení v Baltském moři. Jenže místo toho byl obviněn ze znásilnění dvanáctileté (!) slečny Kateřiny Goltzwaltové. Chvíli to s ním vypadalo zle, ale pak se do záležitosti vložil francouzský vyslanec a poslední Jonesův přítel v Rusku hrabě Luis Philippe de Ségur. Nevěřil zkorumpovaným carským úřadům a jeho vlastní šetření snadno prokázalo, že v případě slečny Goltzwaltové o žádné znásilnění nešlo, a že Jones – stejně jako mnoho jiných - za dívčiny služby vždy řádně platil. Z případu koukala pořádná mezinárodní ostuda, a tak Jones po patnácti měsících služby dostal Řád svaté Anny a – padáka. Byť s řádným admirálským důchodem.

V příštím roce se Jones pokoušel získat místo námořního důstojníka ve Švédsku, jenže nepochodil. Žil v Paříži, sledoval události Francouzské revoluce a zvažoval návrat do Ruska, ale víceméně nedělal nic. Nakonec byl dvěma dopisy s daty 1. a 2. června 1792 prezidentem Georgem Washingtonem pověřen funkcí konzula v Alžíru s úkolem vyjednat propuštění amerických námořníků zajatých berberskými piráty. Úkol už však Jones nedokázal splnit a 18. července 1792 zemřel na zápal plic komplikovaný žloutenkou a zánětem ledvin. Konvent Francouzské republiky mu vypravil honosný pohřeb, ostatky byly nabalzamovány alkoholem a uloženy v olověné rakvi na pařížském hřbitově svatého Ludvíka. Asi to nebyl moc dobrý nápad, protože hřbitov byl po svržení monarchie coby majetek královské rodiny vydražen a zrušen. Nový vlastník na pozemku pěstoval zeleninu a později jej použil jako místo pro zahrabávání uhynulých zvířat. Na konci 19. století se ale po místě Jonesova posledního odpočinku začal pídit americký velvyslanec Horace Porter a po šestiletém pátrání ve starých listinách konečně našel, co hledal. Pitva poměrně zachovalého těla potvrdila jak Jonesovu totožnost, tak příčinu smrti a následoval návrat do Spojených států. 

Na svou finální plavbu John Paul Jones nastoupil v zimě roku 1906 na křižníku Brooklyn a dnes odpočívá v mramorovém sarkofágu v kapli námořní akademie v Annapolisu. Zatím poslední kapitolu Jonesova příběhu napsalo v roce 1999 město Whitehaven, když se souhlasem Královského námořnictva kdysi obávanému pirátovi oficiálně odpustilo žhářský útok z roku 1778.